Blue Effect nikdy nehráli tak dobře jako teď, míní frontman kapely Radim Hladík.

Hned dvakrát do konce roku zahraje v naší oblasti hudební skupina Blue Effect. Již v sobotu 23. října vystoupí ve vysokomýtském M-klubu, krátce před vánocemi pak v litomyšlské Kotelně. „Prduch", neboli pracující důchodce, jak o sobě s oblibou lídr kapely Radim Hladík prohlašuje, evidentně nezahálí a do rockového důchodu se nechystá.

Na nezájem o vaše vystoupení si nemůžete vůbec stěžovat. Soupis naplánovaných koncertů skupiny je opravdu dlouhý. Čím si to vysvětlujete? Bulvární noviny ani televizní pořady nezaplňujete a přesto je o Blue Effect takový zájem. Mnohdy větší než o různé hvězdy a hvězdičky, které se do novin a televizí cpou...

„Je to asi právě tím, že se necpeme do médií. Vsadili jsme na poctivost. Hrajeme sobecky hlavně pro sebe. A že to navíc naše mezigenerační publikum ještě baví, tak z toho máme opravdu pocit štěstí. Asi to tak je správně."

Název kapely Blue Effect jste si dali prý proto, že každý z vás byl majitelem modré knížky. Na co jste to tenkrát všichni uhráli?

„Různě, někdo na hlavu, někdo na úrazy z mládí. Stálo to za to; dva roky života. Dnes vidíme jak ta vojna byla zbytečná."

Jak dlouho jste trénoval svoji pověstnou exhibici, při které hrajete s kytarou za hlavou? Kde jste se tímto kouskem inspiroval?

„Netrénoval jsem to, prostě se kytara chytí a hraje se. Nesmí se na to moc myslet, hlavě by došlo, že to má trochu naruby. To byl takový nápad, zkoušeli jsme hrát i vleže a všechny možné

druhy hraní. Tohle mi zůstalo. Tenkrát to nebylo kde odkoukat, nebylo video. Později jsme zjistili, že jsme víc věcí dělali paralelně se světem, aniž bychom s ním byli v kontaktu."

Píše se o Vás jako o rockerovi, Vy jste ale spolupracoval s mnoha umělci i hudebními uskupeními napříč žánry, například s Jaroslavem Hutkou, s Dagmar Andrtovou - Voňkovou nebo s Mariánem Vargou. Ze kterého žánru jste si nejvíce odnesl?

„Já mám základ z klasické hudby, takže nemám problém s jinými žánry. Snažím se, abych to byl pokud možno pořád já. Lidé si myslí, že jsem rockový kytarista, ale nejsem, jsem

jen kytarista. Stejně se říká, že každý muzikant hraje celý život jenom jednu píseň, vlastně dvě, rychlou a pomalou."

Navíc se o Vás píše jako o hudebním pedagogovi. Nedávno jste ale uvedl, že učit někoho hudbě či hře na kytaru byste se neodvážil...

„Mám pořád dost starostí sám se sebou. Poradit, to mohu, ale učit někoho, to je vztah na mnoho let. To si zatím nemohu dovolit."

Na společném pódiu jste se setkal s mnoha českými hudebníky. Na spolupráci s kým nejraději vzpomínáte?

„Vy už jste některé jmenovala. Já bych přidal hlavně své současné spoluhráče. Na ty naštěstí nevzpomínám, ale jsem s nimi tak sto padesátkrát v roce na jednom pódiu. Možná bych

ještě přidal Vláďu Mišíka, s ním hraji od roku 1963 s různými přestávkami dodnes. Z poslední doby bych rád zmínil houslistu Jardu Svěceného. Ale těch spoluhráčů bylo opravdu mnoho."

A na které období z celé své kariéry nejraději vzpomínáte?

„Na úplné začátky, to bylo všechno poprvé. Spokojen jsem se současností, Blue Effect nikdy nehráli tak dobře, jako teď."

Dočkají se Vaši fanoušci nového alba Blue Effectu?

„Vyšlo DVD Live & Life, je už čtyřikrát platinové a pořád se prodává. Natočeno je další, unplugged DVD, které vydáme v únoru nebo v březnu. Mohli bychom ho vydat i dříve, ale nechceme na vánoční trh. Pak se pokusíme o řadové album."

Blue Effect vystoupí také v roli předskokana...

„Ano. Dostali jsme pozvání hrát před britskou kapelou Manfred Mann. To je snad první britská kapela, která kdy v Československu hrála. Bylo to snad v roce 1966. Koncert to byl

skvělý, jen nás na konci všechny zmlátili policajti. Věřím, že v roce 2010 se to už nestane."

Ptala se Andrea Štolbová z regionálních novin TRS